Šumákovo hospodaření /// Jak jsem se učil plavat /// útržky

Šumákovo hospodaření

My, městské děti, málo se dostáváme do styku s přírodou, její tajemství nám zůstávají utajena a jen těžko chápeme pochody, kterými zrnko z klasu dostává věkovitou podobu vonného chleba, z něhož potají ukusujeme o přestávce za mapou. Z toho důvodu byl zatříděn do učebních osnov předmět nový a nanejvýš potřebný - práce na školním pozemku. K tomuto účelu každá ZDŠ dostala do užívání něco arů zemina vhodné k obdělávání. A týden nato se již rozběhlo na školním pozemku pravidelné vyučování a zároveň správcem polností byl jmenován učite l Kvasinka, zvaný Šumák. Parádním kouskem tohoto pedagoga byly poskoky na místě, doprovázené voláním: "Až jednou vyšumím, tak vyšumím!" Na škole vyučoval Šumák češtině, i když, pravda, zadrhával a slovo často zůstávalo nadopovězeno, což vadilo zvláště při diktátech. Pozemky mu přidělil ředitel Kobr, zřejmě doufaje, že se možná Kvasinkova vada řeči na zdravém vzduchu zlepší. Mezi kolegy ze sboru vzbudilo ředitelovo rozhodnutí značnou nelibost a závist. Všem bylo totiž jasné, že zahradu je možno lehce přeměnit v záhumek a dřinu žáků i dary matky přírody použítk osobnímu obohacení. Nemýlili se. Šumák uchopil příležitost za pačesy beze zbytku. Hned první hodinu nás nechal nastoupit a řekl: "Když nikoho přistihnu při zahálce, tak vyšumím!" Nikdo se nesmál. Všem bylo jasné, že je zle, neboť i Veřejnou bezpečností stíhaný žák Čoudek, který školou pohrdal, zalomil rukama, řka: "Pánové, je konec. Četl jsem v pasťáku Temno." Čoudkovo proroctví se vyplnilo. Šumák neváhal a upravil osnovy podle svého. "První rok vás naučím," prohlásil, "jak vypadalo zemědělství za feudalismu. Proto v hodinách, ač mě to mrzí, budu více drábem než učitelem. Hladíku, zde máš deset korun a skoč mi ke kováři pro bič za patnáct." "A pětikoruna" zamumlal vyzvaný. "Tu si nech od cesty." Zpitomělý Hladík políbil Šumákovi ruku a odběhl směrem ke kovárně. Restaurace osmánctého století byla dokonale připravena. Nebýt živého plotu, naskytl by se náhodnému chodci při pohledu do bývalé farské zahrady tento obraz: Malé postavičky feudálního lidu stály shrbeny nad brázdami a vykonávaly uloženou robotu. Jedva se někdo pokusil narovnat gřbet, zasvištěl drábův bič. Několik uplakaných děvčat mlelo mezi kameny zrní. U zdi fary se krčil na pranýři Čoudek v kládě, neboť se na začátku hodiny pokusil zesměšnit situaci tím, že recitoval Selský otčenáš. Náhle k poddaným dolehl z nedaleké školy hlas zvonku. Postavičky ožily. "Bude čeština, milosti," volaly směrem k drábovi. Kvasinka, který nehodlal nabrat civilní podobu, jim však vzal ihned naději. "Čeština proběhne zde. Máme dnes probírat lidová nářečí, kterým nejlépe porozumíme při selské práci." V tu chvíli byl Čoudek rád, že je v kládě. O přestávce jsme, nutno přiznat, pracovat nemuseli. Zato jsme si ale museli od Šumáka koupit námi vypěstované ředkvičky a kedlubny. Ten, kdo chtěl, aby dráb při češtině přimhouřil oko, položil peníze a svazek nevzal. Zdálo se, že feudálním řádem na farské zahradě nemůže nic otřást. Marně Čoudek punktoval selské rebelie, marně se někteří žáci snažili úteci na jiné panství. Až jednoho dne se šumákovo samoděržřaví zhroutilo. Postaral se o to nejmladší člen sboru, chemik Siláček, který celou věc oznámil řediteli, když hodinu před tím poslouchal nářky deputace poddaných, vedené Čoudkem. Kvasinka byl potrestán přísnou důtkou a pozemky mu byly odňaty. Na jeho místo nastoupil oblíbený Siláček a Kvasinka vzal zase výuku chemie. Nesmírná úleva rozhostila se v našich duších. Nic nám nevadilo, že hodiny chemie se staly peklem, neboť nás Šumák nutil vyrábět zlato a elixír života, hlavně že s robotou na zahradě bude konec. Radostně jsme šli ten den na pozemky. Pohledný Siláček tam již stál. Seskupili jsme se kolem milovaného učitele, našeho zachránce a čekali jeho slova. Siláček se na nás laskavě zadíval a řakl: "Čoudku, běž do klády, aby tě přešla chuť na stížnosti. A vy ostatní se svlečte do půli těla. Naučím vás, jak vypadalo zemědělství v řádu otrokářském."