Je mi to trapné, ale... (3. března 2006)

Vždycky jsme si myslela, že není nic trapnějšího a otravnějšího, než když někdo popíše svoje stránky svýma oblíbenýma citátama od bůhví koho o buhvíčem... No a ejhle - už je to tady: moje oblíbené citáty od Friedricha Nietzsche (jasně, dávam to sem, protože chci vypadat intelektuálně a ne protože mě to zajíma...)

- Láska k jednomu je barbarství: neboť se děje na úkor všech ostatních.
- Jakže, člověk je jen omylem Boha? Nebo Bůh jen omylem člověka?
- Duše, jež ví, že je milována, avšak sama nemiluje, prozrazuje svou sedlinu: co je v ní nejnižší, vyplouvá na povrch.
- Ve vlídnosti není nic z nenávisti k lidem, avšak právě proto příliš pohrdání jimi.
- Poslední skepse - Co jsou nakonec lidsképravdy? - Jsou to nevyvratitelné lidské omyly?
- Existují určité projevy ducha, jimiž i velcí duchové prozrazují, že pocházejí ze spodiny nebo polospodiny: - jejich zrádcem je obvzláště chůze a krok jejich myšlenek; neumějí chodit.

Hustý... (4. května 2005)

Tohle je první fejeton, který jsem kdy v životě napsala. Okolí ho ohodnotilo veskrze kladně, takže ho předkládám i tobě, milý čtenáři. (Znalci jistě ocení i intelektuální poznámku na závěr.)

"Hů-stý!" řekl můj pětiletý bratranec. Nehledejte v tom spojitost s tím, že jeho otec je kapacitou přes jadernou fyziku, to, co zpočátku vypadalo jako drobný nešvar naší mládeže, se zakrátko stalo nedílnou součástí mluvy většiny z nás. Mluvím o všech těch hustotách a všem tom hustém, co nás obklopuje. Definice slova 'hustý' není snadná, i když husté je všechno, jak se ještě dozvíte. Musí Vám postačit alespoň vysvětlení mého bratra - nadějného lingvisty: "Hustý je to, co je vostrý," a již zmíněného bratrance: "Hustý je, když je něco hustý a dobrý..." Jste teď moudřejší? Já ne.
Myslím, že cizinci by zajisté přestali lomit rukama nad záludnostmi češtiny, kdyby znali její tajemství. Ne, čeština není těžká, ba naopak! Stačí se naučit jedinou frázi, osvědčenou větu, která doširoka otvírá dveře k srdci společnosti. Stačí znát větu: "To je hustý!". Třikrát nahlas zopakujte, nacvičte si před zrcadlem zúčastněný výraz a nebudete zklamáni. Co na tom, že nerozumíte jedinému slovu? S citem pro identifikace chvíle, kdy parta hustolidiček čeká na Váš názor a schopností využít tohoto momentu pro svoje: "To je hustý!" budete pro ostatní cool, budete v poho, ale hlavně - bedete hustý!
Hustě je cokoliv - vzali Vás na školu? Hustý! šílený student postřílel polovinu školy? Tak to je hustý! Hranice mezi dobrem a zlem se stírají, nic není jen černé nebo bílé, ale všechno je husté. celou škálu lopotně vzniklých přívlastků můžete zapomenout. Geniálně orwellovské! Husté!

Každou neděli pochoduji se Sokoly... (19. prosince 2004)

Chtěla jsem začít pěkným veršem, ale výsledek není uspokojivý, takže mi, milá sestro či bratře, odpusť. Nebyla to tak úplně moje dobrovolná volba vydat se v nědeli ráno po necelých 5 hodinách spánku na pochod smrti na zříceninu Pravda, ale pohyb na čerstvém vzduchu většinou příliš neškodí a navíc musíte poznat zbraně nepřítele, když se s ním rozhodnete bojovat... A nejsilnější zbraní nepřítele je už od pravěku jeho skalně radikální členská základna, jejíž nejfanatičtější část vytrvala až do dneška a místo toho, aby odpočívala a užívala si pra...vnoučat, se každý (a já věřím tomu, že KAŽDÝ) víkend navleče do šusťákoviny, sbalí Horalku a s veselou čelenkou na čele se vydává na nesmyslné destinace. (Protože třeba zřícenina Pravda je opravdu zřícenina). Na konci pochodu pak dorazí do "hnízda", kde obvykle čeká hlavní bratr s teplou bramboračkou a čajem ("Zadarmo - jak jinak sestro?!") a kde si ti movitější mohou za 6 Kč koupit grog a za 7 Kč teplý punč. Ale nezkoušejte jim nechat zbytek z těch 10 korun! To se mezi nimi opravdu nenosí, nejspíš by vám za to přinesli další 4 punče nebo by vám -až byste se nedívali- strčili do batohu 6 horalek.

Ale asi to nemyslí nějak zle, prostě je to jenom baví. A je to celkem sranda, když Vám říkají: "Nazdar ve spolek!" lidi plus-mínus o 3 generaci jinde...

Taneční 2004 - Maloměsto se baví (18. září 2004)

Předně musím říct, že se mi tam vůbec nechtělo. A ono upřímně řečeno prohlašovat, že se tam těšíte, je společenská sebevražda. Ale mně se tam fakt nechtělo. Těch 5 minut, co jsem viděla na videokazetě (kterou - HURÁ! - taky dostanem. Už si běžim koupit video) z loňska mě slušně připravilo na většinu trapností v mém případě plynule přecházející do záchvatu smíchu. Nejvíc bych se ale nasmála sobě, kdybych měla možnost nezúčastněného přihlížejícího. I když to si vlastně vymýšlím, proč bych měla být k smíchu, když v šatech se cítím jako ryba ve vodě, 9-centimetrové podpatky nosím odmala a neznám přirozenějšího pohybu než jakým tanec bezesporu je? Takže jsem prostě nasadila profesionální úsměv a smířila se s rolí královny plesů, což ostatně nebylo tak těžké.

Ale i když jsem tam prostě nejlepší, stejně je to děsná opičárna. Nechápu, kdo to vymyslel. Nechápu, proč se tam od doby, co tam chodily tvoje a moje matky, nic nezměnilo. Nechápu, proč jsem musela stát levý noze. Nechápu, proč jsem nemohla žvýkat. Nechápu, čím se bavily bábiny na ochozech.
Buď jsem nechápavá nebo tu něco nehraje...

Můj skvělý sen (26.srpna 2004)

Záznam mého naprosto famózního snu z úterý 2.8. na středu 3.8.2004, na zelené karimatce, v zeleném spacáku, pod zeleným stanem, v Itálii:

Vše začíná oslavou jakýchsi významných narozenin, která probíhá v domě mé babičky. Já jsem na dvorku u domu, když na mě někdo zeshora něco zakřičí a já začnu rychle vylézat po stěně k obdélníkovému oknu. Tam na mě čeká na levé straně ten herec, co vždycky hraje v těch starých detektivkách vyšetřovatele a má buřinku a knírek, na pravé Vladimír Menšík. Zeptají se mě: "Víš, co znamená 'JEDNA'?". Přikývnu a oni mě vtáhnou dovnitř. V okamžiku zmizí a já se ocitám sama na potemnělé půdě, která má uprostřed obdélníkovou (Ha! Znovu ten obdélník!) výseč. Nahnu se k ní a z výšky sleduju pobíhající číšníky obsluhující mnou nespatřené hosty. Najdu dlouhou skleněnou tyč a s chutí začnu miniaturní číšníky zamačkávat do země. Za mnou se objeví asi 12 letý chlapec ve skautské uniformě a řekne:"Ale to přece nesmíš.". Otočím se a následuje zběsilá scéna, kdy vysprintuju ven z domu a ocitnu se na uzavřeném náměstí tvořeném domem mé babičky v čele a lemovaném nevlídnými budovami z neohozeného tmavého kamene, které tvoří italský (jak jinak, jsem přece v Itálii) Domov pro odložené a nezvladatelné děti. Přelezu zeď.
Utíkám po kolejích, za mnou se šourá typický český vlak. Lidé na palouku podél kolejnic se dohadují, jestli stihnu doběhnout nebo jestli mě vlak zabije. Shodnou se, že to stihnu, "vždyť je to jenom 200 metrů". Stihnu to, ale jsem najednou zaražená tím, že mě celou dobu nenapadlo uhnout z kolejí.
Utíkám přes palouk, kde v příkopu leží myslivci a střílí na zajíce. Běžím asi metr od hlavní a kličkuju před střelami. Doběhnu k lesu, kde je zaparkované naše auto a kolem chodí moje matka. Tváří se děsně nenápadně, píská si a dokonce se kouká do nebe, aby ji nikdo později nemohl obvinit z napomáhání uprchlíkovi. Periférním viděním vidím, jak mi dálkovým ovládáním otevřela auto, abych mohla ujet, ale já běžím dál. Utíkám do Brlohu až k nedodělané lávce k potoku, který ani nic takového nepotřebuje. To je ovšem pro mě neřešitelný problém a za chvíli já a několik místních opilců sedíme na lavičce a kolem nás přechází nějaký uvědomělý chlapec a nahlas přemýšlí, kdo z nás je ten uprchlík, po kterém už zřejmě pátrá celá republika. Nakonec dojde k závěru, že jeden z nás to být musí a volá SOS telefonem policii. Zvednu se a utíkám přes Opočno směrem na Jimlín. Vpůli cesty se zastavím a píšu vzkaz domů na papír A4 nevypsaným dětským tiskacím písmem. Píšu, že se vlastně nemam až zas tak špatně, akorát, že jsem se měla líp připravit a vzít si s sebou čisté spodní prádlo...

Natáčení Růžového pantera (Na staďáku dávaj něco zadarmo)(21.srpna 2004)

Je to už sice trochu minulost, ale možná si vzpomenete, že se asi před měsícem všude psalo o velkém fil